Audacem fortuna iuvat - Odvážnému štěstí přeje

Mgr. Ilona Nohelová, advokátka

Praha
☎ 724 303 271 přímý telefon
☎ 770 115 362 asistentka
ilonanohelova@seznam.cz

NEJNOVĚJŠÍ JUDIKÁTY

Nejvyšší soud ČR:

Vypořádání společného jmění manželů; prodej movité věci, § 714 odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb.

Dojde-li k platnému prodeji věci tvořící součást společného jmění manželů za trvání manželství, je předmětem vypořádání společného jmění částka za prodej získaná, nikoliv tzv. obvyklá cena takové věci zjištěná ke dni zániku společného jmění.


(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3457/2018, ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.3457.2018.1)

Anotace:
Soud prvního stupně v rámci vypořádání zaniklého společného jmění manželů vypořádal cenu motocyklu, který žalobce za trvání manželství prodal bez souhlasu žalované. Žalobce koupil motocykl za trvání manželství za částku 120 000 Kč a následně jej prodal za částku 58 000 Kč. Ze znaleckého posudku bylo zjištěno, že obvyklá cena motocyklu činila 142 000 Kč. Motocykl byl v době prodeje nepojízdný, měl nefunkční motor. Žalobce tvrdil, že částku 58 000 Kč, za níž motocykl prodal, ponechal v místě společného bydliště manželů. Tuto skutečnost se mu však v řízení nepodařilo prokázat, a proto za prodej motocyklu utrženou částku při vypořádání společného jmění manželů soud započetl na podíl žalobce.

Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně, aniž by hodnotil vyhotovený znalecký posudek na cenu motocyklu jako nesprávný či neúplný nebo by jej měl za nevěrohodný, nijak neodůvodnil, proč ze znaleckého posudku nevyšel. Odvolací soud měl závěry znaleckého posudku za správné a „nespatřil žádný důvod pro neužití tohoto důkazu“; proto shledal, že při stanovení výše vypořádacího podílu měla být zohledněna hodnota motocyklu podle závěru znaleckého posudku.
 

 

 

Cena zvláštní obliby; náhrada škody, § 2969 odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb.

9. 8. 2019

 


Poškození věci ze svévole nebo škodolibosti podle § 2969 odst. 2 o. z. je založeno na úmyslném počínání škůdce. Jeho úmysl musí mít zvýšenou intenzitu, která se projevuje buď zcela neopodstatněným zásahem do práv poškozeného, spojeným zpravidla s potěšením či radostí ze škodního počínání samotného nebo se zjevnou neúctou k cizím právům (svévole), či zaměřením škodního počínání právě proti poškozenému s cílem ublížit mu prostřednictvím útoku na specifický majetek, což je typicky spojeno s potěšením škůdce, že se tím nepříjemně dotkl konkrétního poškozeného (škodolibost).

(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 25 Cdo 992/2018, ECLI:CZ:NS:2018:25.CDO.992.2018.1)

Anotace
Žalovaný vnikl na pozemek žalobce a bez jeho souhlasu, zde pokácel tři stromy rostoucí v těsné blízkosti budov žalovaného, ořezal větve ořešáku, hrušně a jabloně. Hrušni žalovaný uřízl i větev, na níž se oběsil přítel žalobce a pod níž byl instalován náhrobek. Soud posoudil nárok žalobce podle § 2969 o. z., a zkoumal, zda jednání žalobce nese znaky svévole či škodolibosti, přičemž dospěl k závěru, že jeho jednání lze hodnotit jako svévolné, že však výjimečný vztah k poškozené věci lze shledat pouze u poškozené hrušně, tento strom žalobce svým způsobem uctívá, upravil jej do podoby pietního místa. V této části shledal soud žalobu důvodnou a přiznal žalobci cenu zvláštní obliby za poškozenou hrušeň ve výši 25 000 Kč.

Odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku změnil a žalobu o zaplacení 25 000 Kč s příslušenstvím zamítl. Vyložil pojmy „svévole“ a „škodolibost“ s tím, že je na poškozeném, aby prokázal nejen úmyslné počínání škůdce, nýbrž i jeho zvýšenou intenzitu. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že daný skutek nebyl činěn ze škodolibosti ani ze svévole. Nejednalo se o zcela neopodstatněný zásah do práv poškozeného spojený s potěšením ze škodného jednání nebo se zjevnou neúctou k cizím právům a jednání nebylo ani zaměřeno právě proti poškozenému s cílem ublížit mu prostřednictvím útoku na jeho majetek. Jednalo se o dlouhodobý sousedský spor, žalovaný se neadekvátním způsobem snažil brát za svoje tvrzená práva a zamezit stromům na pozemku žalobce, aby pronikaly na pozemek žalovaného nebo ohrožovaly stav jeho nemovitostí.
 
 

Započtení pohledávky; insolvenční řízení; majetková podstata; neúčinnost právního úkonu, § 111 odst. 1 a 2 zák. č. 182/2006 Sb., § 140 IZ.

14. 8. 2019

 


Započtení není způsobem či formou (s)plnění dluhu, takže pro účely posouzení, zda nejde o neúčinný právní úkon ve smyslu § 111 insolvenčního zákona, započtení nemůže (objektivně vzato) odporovat pravidlu vyjádřenému v odstavci 1 větě druhé tohoto ustanovení. Započtení, k němuž došlo poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení na majetek dlužníka, není ani úkonem vedoucím k „nikoli zanedbatelnému zmenšení majetku náležejícího do majetkové podstaty dlužníka“. 

Jestliže právní úkon, jímž dlužník poté, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, započetl svou pohledávku proti pohledávce věřitele, nevedl k podstatné změně ve skladbě, využití nebo určení majetku, který může náležet do jeho majetkové podstaty, pak nejde o neúčinný právní úkon bez zřetele k tomu, že současně nešlo o právní úkon ve smyslu § 111 odst. 2 insolvenčního zákona.

(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sen. zn. 29 ICdo 85/2017, ECLI:CZ:NS:2018:29.ICDO.85.2017.1)

Anotace
Odvolací soud ve svém rozhodnutí konstatoval, že pokud insolvenční zákon připouští, že započtení vzájemných pohledávek dlužníka a věřitele je přípustné i po rozhodnutí o úpadku, jestliže zákonné podmínky tohoto započtení byly splněny před rozhodnutím o způsobu řešení úpadku, a jestliže bylo prokázáno, že v této věci dlužník uzavřel se žalovaným dohodu o započtení ještě před vykonatelností předběžného opatření, kterým soud zakázal zápočty mezi dlužníkem a jeho věřiteli do právní moci rozhodnutí o insolvenčním návrhu, a není-li dohoda o započtení nepřípustnou z hledisek uvedených v § 140 odst. 3 insolvenčního zákona, pak je třeba pokládat dohodu o započtení za platnou a její případnou neúčinnost lze dovodit, jen kdyby jí byla porušena zákonná omezení dlužníka v nakládání s majetkovou podstatou uvedená v § 111 odst. 1 insolvenčního zákona. Odvolací soud uzavřel, že v projednávané věci není dohoda o započtení neúčinným právním úkonem dlužníka již proto, že v jejím důsledku nedošlo k podstatné změně skladby v majetkové podstatě dlužníka, v jejím využití nebo určení, stejně tak jako v jejím důsledku nedošlo k nikoliv zanedbatelnému zmenšení majetku dlužníka; tato dohoda byla naopak učiněna za podmínek obvyklých v obchodním styku a dlužník na jejím základě obdržel i přiměřené protiplnění.

Nejvyšší soud se tak na základě podaného dovolání musel ve svém rozhodnutí vypořádat s otázkou aplikace § 111 IZ v případech, kdy došlo k vzájemnému započtení pohledávek dlužníka a věřitele po zahájení insolvenčního řízení.
 

Použití odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu

S ohledem na ustanovení § 89 odst. 2 tr. ř. zásadně nelze vyloučit možnost, aby byl k důkazu použit i zvukový záznam, který byl pořízen soukromou osobou bez souhlasu osob, jejichž hlas je takto zaznamenán. Ustanovení § 88 tr. ř. se zde neuplatní, a to ani analogicky.
Přípustnost takového důkazu je však nezbytné vždy posuzovat též s ohledem na respektování práva na soukromí zakotveného v čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a práva na
nedotknutelnost osoby a jejího soukromí ve smyslu čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Okamžité zrušení pracovního poměru zaměstnancem pro nevyplacení mzdy

Pro uplatnění důvodu k okamžitému zrušení pracovního poměru pro nevyplacení mzdy (platu) nebo její části není rozhodné, ke kterému dni zaměstnavatel určil (nebo byl sjednán) pravidelný termín výplaty mzdy (platu), neboť možnost okamžitého zrušení pracovního poměru váže § 56 odst. 1 písm. b) zákoníku práce výlučně na uplynutí stanovené lhůty od splatnosti mzdy (platu) ve smyslu ustanovení § 141 odst. 1 zákoníku práce; počátek běhu patnáctidenní lhůty uvedené v ustanovení § 56 odst. 1 písm. b) zákoníku práce se bude vždy odvíjet ode dne následujícího po uplynutí posledního dne kalendářního měsíce následujícího po měsíci, ve kterém zaměstnanci vzniklo právo na mzdu nebo plat (jejich část).

Zastavení výkonu rozhodnutí - exekuce

Jestliže oprávněný podal návrh podle ustanovení § 107a o. s. ř. nebo návrh podle ustanovení § 36 exekučního řádu na vstup jeho procesního nástupce do řízení, nelze rozhodnout o zastavení exekuce dříve, než je pravomocně rozhodnuto o procesním nástupnictví. Podal-li oprávněný návrh na zastavení exekuce, nemůže soudní exekutor podle ustanovení § 55 odst. 3 exekučního řádu (ve znění účinném do 31. 12. 2012) rozhodnout o zastavení exekuce z jiného důvodu, než pro který oprávněný zastavení exekuce navrhoval, aniž by si od oprávněného vyžádal souhlas s jiným důvodem zastavení exekuce.

Vražda předem uvážená

V případě „předchozího uvážení“ u trestného činu vraždy jde o situaci, kdy si pachatel předem, tj. před spácháním činu, zváží rozhodující okolnosti provedení činu, včetně zvolení místa a doby spáchání, použití zbraně či jiného prostředku vhodného pro usmrcení jiného s cílem, aby došlo k jeho úspěšnému provedení a co největšímu možnému vyloučení úspěšné obrany oběti apod.

Odvolání vedoucího zaměstnance

Jestliže zaměstnanec byl ze svého místa odvolán (popřípadě se vedoucího pracovního místa vzdal), pak do doby, než se zaměstnanec se zaměstnavatelem dohodne na svém dalším pracovním zařazení, popřípadě do doby skončení pracovního, se vztahy mezi účastníky vyznačují tím, že zaměstnanec nekoná pro zaměstnavatele práci, neboť na dosud zastávaném místě již není oprávněn (povinen) práci vykonávat, a jeho nové pracovní zařazení u zaměstnavatele není (zatím) určeno. I když odvoláním z vedoucího pracovního místa (popřípadě vzdáním se tohoto místa) pracovní poměr nekončí, nastal takový stav, že tu chybí jeden z jeho základních prvků - druh práce. Jedním z následků odvolání zaměstnance z vedoucího pracovního místa (popřípadě vzdání se tohoto místa) tedy je, že zaměstnavatel nemá povinnost přidělovat zaměstnanci práci a že zaměstnanec není povinen podle pokynů zaměstnavatele konat osobně práci, a to až do té doby, než se dohodnou na dalším pracovním zařazení zaměstnance, popřípadě až do skončení pracovního poměru. Tento stav zákoník práce považuje za překážku v práci na straně zaměstnavatele.

Ústavní soud ČR:

Rozhodování soudu o svěření dítěte do střídavé péče

Povinností orgánu rozhodujícího o tom, kterému z rodičů bude dítě svěřeno do péče, je sledovat a chránit především zájem nezletilého dítěte, tak, jak je zakotven v čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Za předpokladu, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu. Je třeba vycházet z předpokladu, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů, pokud jsou oba způsobilí dítě vychovávat a mají o jeho výchovu zájem. Svěření dítěte do střídavé péče by v takovém případě mělo být pravidlem, zatímco jiné řešení vyžaduje prokázání, proč je v zájmu dítěte. Soudy nemohou střídavou péči vyloučit jen z důvodu, že s tímto způsobem výchovy jeden z rodičů nesouhlasí. Pokud měl soud o přání nezletilé ve věku téměř devět a půl roku pochybnosti, mohl ji sám vyslechnout popř. opatřit objektivní důkaz v podobě znaleckého posudku.

Nezmění-li soud úpravu výchovných poměrů tehdy, kdy nad zájmem dítěte na stabilním výchovném prostředí převáží významnost nastalé změny okolností a tuto změnu označí bez dalšího za nepodstatnou, může dojít k porušení práva dítěte a jeho rodiče na respektování rodinného života podle čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Stabilita výchovného prostředí není abstraktní princip, který by byl hoden ochrany sám o sobě. Chybí-li řádné odůvodnění závěru o tom, proč byla upřednostněna „stabilita poměrů“ před právem nezletilé na péči obou rodičů jakož i právem stěžovatele na její rovnocennou výchovu, soud svým postupem zasáhl také do práva stěžovatele na spravedlivý proces, zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.